Malá tichá dáma

17. června 2013 v 2:54 | Spisovatelka |  Povídky
Spatřila jsem ji, jak si to ladně šine po uzounké vyšlapané cestičce v trávě. Měla nádherné růžové šaty z těžké drahé látky, obšívané zlatu nití. K tomu zlaté lodičky. Opatrně si to našlalovala po té sešlapané cestičce a podpatky dělaly do hlíny kulaté dírky. Jakmile došla nakonec té cestičky, sudnala si podpatky a v hedvábných silonkách šla zahladit každou z těch děr v hlíně. Každou z nich jemně zahladila dlaní a pak po špičkách zase odešla. Blonďaté lokny jí přitom vesele poskakovaly.

Byla krásná. Nemohla jsem z ní spustit oči po celou dobu, co na cestičce strávila. Chtěla jsem jí poznat a tak jsem se vydala k ní. Vypadala, že jí něco trápí. Mezitím jsem si vyndala z kapsy broskev a hladově se do ní zakousla.

"Ahoj, kdo jsi, krásná paní?" zeptala jsem se uctivě. Krásným bohatým lidem se přece musí prokazovat úcta.
Ale ona mi neodpověděla. Jen se na mě úsmála, otočila se a spěchala dál.
"Proč mi neodpovídáš?" nechtěla jsem se vzdát.
Ona si jen místo odpovědi ukázala na krk.
"Jsi němá?" hádala jsem. Zavrtěla hlavou. Smutně se podívala na mojí broskev.
"Chceš kousnout?" nabídla jsme jí. Nadšeně přikývla.
Pak kývla, jakože děkuje.
"Děkuju, měla jsem tak velkou žízeň." vydechla.
"Není zač. Kdo jsi?"
"Jsem Landrova."
"Máš moc hezké šaty."
"Děkuju, ty taky."

Podívala jsem se na svoje ošuntělé kratasy a tričko a nevěřila jí.

"To není pravda."
"Ale je. Jsi krásná," řekla ta krásná paní.
"Já?" vydechla jsem úžasem. "To není pravda! Ty jsi krásná!" vykřikla jsem rozhodně.
Přikývla. "Ale ty taky. Pomohlas mi. V mých očích jsi moc krásná."
"Aha..." zmateně jsem přikývla a ona pak odsvištěla dřív, než jsme stihla udělat něco dalšího.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama