Květiny ze zlata

17. června 2013 v 2:39 | Spisovatelka |  Povídky
Já nechtěla jsem šeptat, chtěla jsem mluvit normálně, ale tady to jakoby nešlo. Chtěla jsem mluvit plným a zvučným hlasem a chtěla jsem i křičet a mluvit nahlas, ale tady jsem mohla jenom potichu. Vždycky když jsem zkusila promluvit hlasitě než úplně potichounku, jakoby mi nějaká bariéra stlačila vzduch do plic. A pak už jsem to nezkoušela. Přistoupila jsme na pravidla Reunionu 16.
Byla to zvláštní země. Taková, jakou si nikdo z nás nedokáže ani představit. Ani já jsem to nedokázala. A najednou jsem tady stála a dívala se na ty zvláštní rostliny a cizokrajné stromy a zdálo se mi, že to je všechno nějak jinak. Bylo to všechno moc krásné. Ale necítila jsem se tady dobře. Zdálo se mi, jakoby tady nebylo nic živého, jen neživé věci. Všechny rostliny a stromy, dokonce i tráva byly ze zlata a stříbra a drahých kovů, které jsem neznala. Všechny se nádherně třpytily v paprscích slunce, ale jejich zář jen oslepovala.
Chvíli jsem se na ně udiveně dívala a pak jsem radši odvrátila pohled, protože mě pohled na tu všechno krásu trochu rozesmutňoval.
"Ahoj, kdo jsi?" optal se mě podivný mužík, mě sotva po pas.
"Aneta."
"Ahoj Aneto, odkud přicházíš?" zeptal se znovu.
"No... ze Země." Chvilku mi trvalo, než jsem si vzpomněla na jméno naší planety.
"Země? To slyším poprvé. Co to je za podivné místo?"
"Není podivné, je normální," bránila jsme ji.
"Normální?" pozvedl obočí. "Co to je za slovo? To neznám."
"No... normální... je třeba naše Země. A tady to je zvláštní, protože tu máte rostliny ze zlata."
"Cožpak u vás je to jinak?" podivil se ještě víc a jeho obočí vystoupalo až skoro k vlasům.
"No jasně!" přikyvovala jsem horlivě.
"A jak to je tedy u vás?" ptal se zvědavě.
"Květiny u nás neoslepují, ale krásně voní a dávají nám život."
"Dávají život? Co to je za nesmysl?"
"TO není žádný nesmysl!" bránila jsem se znovu.
"Ale je. Nic takové, jakože rostliny dávají život být nemůže!"

"Ale může, u nás to tak je!" tvrdila jsem stále.
"Tomu uvěřím, až bych to uviděl," řekl zarputile. A tak, a bylo to. Neměla jsme šanci ho přesvědčit, tak jsem se na to vykašlala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama